Náprstek světla v přítmí srdce taje k procitnutí

Hořlavý troud na holé skále

zasykl zrána, vypil své zatemnění
a není.
Není odnikud nikam pochod
to jenom rozchod, rozdělení, roztětí žil
s touž krví
mrví
tvůj východ
slunce
jež zaslzelo z příhod noci
má jistě ve své moci
osten, i sten, i příchod.

Láskyplný je bez žízně den, den bez zaváhání.

Má dlaň se vine ke světlu, co vidí, více nežli mámí.
Jsem poutnice a spočinuta v něm.
Modlitba z medoviny obelstila můj stín,
opadla lepra zaříkání strachu
můj klín se nadlehčil.

Tančím v jiskrné hudbě Tvých sfér.
Jsem jistota Tvých divuplných klání,
jsem lázeň ticha i svoboda Tvých her,
jsem naděje všech zrání.

Co je báseň?

Někteří si myslí, že báseň je sdělení čisté duše.
Pro mne báseň však není to vyslovené, ale to nevyslovitelné.
Ne slova, ale ticho.
Ne žár vášně, ale ticho kolem něj. Ne zatavenost rýmem, nýbrž otevřenost do prostoru.
Báseň je ozvěna ticha, z něhož jsme utkáni.
Báseň dýchá a spočívá v tichu.
Báseň je posvátný dotek tajemného chvění ducha.