Z recenzí a komentářů

Z recenzí a komentářů o Volkové

Bronislava Volková je považována v českém literárním exilu, k němuž patřím, za jednu z nejvýznačnějších a nejdůležitějších českých básnířek současnosti. Její obrazy, snová kvalita jejího básnictví a láska k lidstvu vyjádřená v její poezii vytvářejí originální hlas a její poslední kniha ukazuje, že zraje z talentu na mistra.
Arnošt Lustig, Washington, 1986

V poezii Bronislavy Volkové je cosi hedvábného, něco jako vlákna pavučiny napjatá ve volném prostoru. V každé básni jde o pokus udržet slova ve stavu beztíže nad tušenou krušnou vahou světa. Ještě před několika lety byla tato poezie v českém kontextu spíše výjimkou. Dnes se v nové tvorbě dostává přímo do hlavního proudu, což je zajímavým dokladem toho, že národní poezie se děje vpodstatě stejně v Praze jako v Bloomingtonu. Tento soubor Bronislavy Volkové ukazuje s velkou zřetelností bytostný lyrismus a stylovou něžnost, jíž se v zahraničních portrétech literatury dosud mnoho pozornosti nedostalo.
Miroslav Holub, Praha, 1988

Volkovej subtílna poézie rozochvieva svojím mihotavým svetlom doverného tepla. Nemožno nepočuť, ako sa rozlieva proti plazivej noci, hľadajúc aj pre nás stále sa strácajúce slnko, totiž slnko na zaklínanie noci. Poézia je to ľahká ako sen. Takmer by sa zdálo, že sa len zdá.
Marián Hatala, Dotyky, Bratislava 1991

Máme to štěstí, že k nám přišel nový talent a promlouvá slovy, jež používáme každodenně. Novost je jasnější když – jako v případě těchto básní české ženy – talent k nám promlouvá z jazyka, kultury a tradice, jež většina z nás teprve začíná poznávat. Sensibilita jimi vytvořená hovoří s pozoruhodnou svěžestí, živostí a původností a jejím tématem je život, který sdílíme.
W.S. Merwin, New York 1993

Bronislava Volková je významnou i výraznou predstaviteľkou českej prednovembrovej i ponovembrovej poézie, hoci – prirodzene – po páde totalitného systému v bývalom Česko-Slovensku je takéto rozčlenenie literatúry už len vyjadrením historicko-vývinového hľadiska, nie hodnotového aspektu. Literatúra prozaikov, básnikov, dramatikov žijúcich mimo územia Českej republiky sa postupne integrovala do českej národnej spisby, stala sa jej legitímnou súčasťou. Takouto – podľa mňa veľmi úspešnou integráciou – prešla aj poézia Bronislavy Volkovej.
Igor Hochel, PEN, Bratislava, 2004

Udělat úvodní slovo k tomuto večeru není něco lehkého. Tlak, který to vyvolává je však dobrodružný a krásný. Jak říkají staří vinaři: když se réva lisuje, víno teče. Mohlo by se to samozřejmě udělat vychytrale. Připravit si šuplík, do kterého se vměstná trochu impresí, klasifikací a manýry. Problém je v tom, že živoucí organismus lyriky B. Volkové se tomu vzpírá. A pak: mám také ctižádost a chci dát najevo, že mám rád předmět této promluvy. Okouzlující je na tom to, že veškeré tajemství lyrického konání B. Volkové vás obléhá od intuitivních interpretací až do onoho běsnění dialektických kmitočtů, až po ten baletní pohyb znakovosti, až po těžký dupot věcnosti. Dnešní kritická reflexe často resignuje na díla, která literárně neexhibují. Vývoj se však odehrává tam, kde básník dal vše, kde dává v plen i svou existenci a pronáší chaosem své dílo, kdy artikuluje to, nač člověku konce 20. století a začátkem našeho století nemá slovo. To je případ Bronislavy Volkové. Zatímco současná módní a chaotická deliria často působí jako šaratice, je lyrická tvorba Volkové čirá, složitě prostá. Bloudí s bloudícími, hledá s hledajícími.

Bronislava Volková je básnířkou, které česká kritika hodně dluží. Je to všechno prosté i složité. Ale vím, že nebýt lyrické tvorby Bronislavy Volkové, byli bychom chudší. Chci říci, že básně Bronislavy Volkové patří k souvislostem moderní české lyriky.
Josef Hrubý, PEN, Praha, 2004

Návrat – Heimkehr přináší dvojjazyčné česko-německé vydání reprezentativního výboru z lyrické tvorby jednoho z nejvýznačnějších českých hlasů posledních desetiletí. Existencialistická bezpodmínečnost se propojuje se smyslovou metafyzičností, imaginace s intelektem, individuální neodbytnost s vědoucí lakoničností vypovídající o conditio humana – to vše spoluvytváří významuplné prosazení jednotlivce nad chaotickým světem.
Kristina Kallert, Regensburg, 2019

Verše Bronislavy Volkové jsou vesmírem duše. Jsou ohebné a sousedí v nich dočasnost a věčnost, metafyzika a zcela reálný, skutečný, prožitý život. Aby mohl básník takto psát,  musí mít zvláštní dar. Musí se stát sám uměleckým dílem. Když otevřeme například knížku Walta Witmana a na to se obrátíme k slokám Bronislavy Volkové, pochopíme, co je to moderní poezie. Extrémní lakonismus a zhuštění života. A zároveň nedopověděnost. Hutnost řeči a vzduch mezi řádky.
Aleksandr Karpenko, Moskva 2020